Zatímco dříve jsme zpravidla se svými obavami a přesvědčením o správnosti vlastního úsudku bývali poněkud osamoceni, či v lepším případě konfrontováni jen úzkou skupinkou přátel a známých, dnes se cítíme být součástí národních či dokonce geograficky neohraničených skupin na sociálních sítích. Ty mnohým pomáhají s orientací v konkrétních tématech, předkládají více či méně důvěryhodné důkazy, nabízejí argumenty a prezentují prohlášení nejrůznějších odboíků i (ne)závislých studií. Ani ta nejosvícenější fóra však zdaleka nedosahují přesnosti odhadu budoucího vývoje byť jen průměých sázkových kanceláří. Platí tak spíše bonmot z oblasti meteorologie, jenž praví: Jak bude zítra nevím, ale s pravděpodobností hraničící s jistotou vám řeknu, jak bylo včera. Věřit tak skutečně můžeme jen tomu, co vidíme na vlastní oči nebo slyšíme na vlastní uši. O to cennější bylo například včerejší veřejné prohlášení ministra obrany východní mocnosti o řízeném ústupu z okupované metropole na jihu Ukrajiny, jako balzám na mnohé mohou zapůsobit stále četnější zmínky vlivných politiků o reálné smysluplnosti zachování či dokonce dalším rozvoji jádra jako klíčového zdroje evropské energetiky nebo o nutnosti do boje za ochranu klimatu vtáhnout zejména ty, kdo mu prokazatelně škodí nejvíc. Dlouhá je cesta od fikce dominující v paralelním virtuálním světě k realitě každodenního života obyčejného Evropana. Stále více platí že neuvěřím, dokud na vlastní oči neuvidím a na uši neuslyším. Šestým smyslem ale tuším, že možná vlivem událostí měnících svět kolem nás v poslední době stále rychleji brzy zažijeme změny, v jejichž reálnost jsme už vlastně ani nedoufali …
Miroslav Rumler
